Sultán a Earl, půlroční štěňata yorkšírských teriérů, se poprali o poslední granuli v misce a svorně se uvelebili na klíně svých pánů. Správně vytušili, že Bára a Honzík zvládnou sledovat kreslené seriály a přitom je drbat na břichu i za ušima.

„Ukliďte ty misky! Víte, že přijede babička!“, vykoukla máma z kuchyně.

Příjezd babičky byl vždycky spojen se vzrušením. Babička byla na svůj věk velmi energická žena. A také moderní. Dobře věděla, že tablety nemají nic společného s cestou do lékárny a její Blackberry zvonilo několikrát do hodiny. Ne, že by vnoučata neměla ráda, jen na ně neměla tolik času. Dvakrát týdně vypomáhala s prodejem luxusních kabelek, ve středu chodila na hodiny jógy a v pátek dopoledne na francouzštinu.

Hned u dveří políbila obě děti a objala svou dceru. Po chvíli se usadila v kuchyni. „Koupila jsem po cestě něco na zub, už jsem včera nestihla upéct,“ řekla a z papírové krabice vyskládala na talíř několik zákusků, vědoma si toho, že správná hospodyňka je manažerkou svého času. 

„Tak jak se tu všichni máte?“, zeptala se a udělala dramatickou pauzu, při které si stihla zamíchat kávu a letmo přejet zrakem po kuchyni.  Pak se zadívala na Janu. „Vypadáš hrozně.“ 

„Dobrý postřeh, mami,“ řekla klidně Jana a odvrátila první psí útok na čerstvé věnečky. „Máme tu pořád živo.“ 

„Kam dnes odpoledne půjdeme?“ změnila babička téma a otočila se na Báru. „Co tak na výlet na zámek do Tróje? A sundej si ty sluchátka, když s Tebou mluvím,“ trvala na rozhovoru se svou pubertální vnučkou. 

„Raději pojedem na Zličín, babi“, navrhla Bára s vidinou nového trička a babiččiny otevřené peněženky, zatímco Honzík pod stolem testoval, jak Earlovi chutná špička s vaječným koňakem. 

„Po kom ty děti proboha jsou,“ pronesla babička polohlasně a otočila se na dceru. „Půjdeš s námi? Mohla by sis koupit něco na sebe. Obměnit po roce šatník by neškodilo,“ řekla a v zrcátku zkontrolovala svůj dopolední make-up. Z Blackberry se ozvalo zapípání smsky. „Mám tu domluvenou schůzku, vrátím se tak za hodinu, tak si to mezitím rozmyslete.“ Vstala od stolu, upravila si šátek a na rozloučenou všem věnovala zářivý úsměv.

Jana ještě chvíli zírala na zaklapnuté dveře s nevyslovenou myšlenkou na další klidnou hodinu. Pak pohlédla na děti a pronesla nahlas: „Tak to je naše babička. Šťastná to žena!“